Autor: Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhDr.
Začínal jsi pro právníka velmi netradičně vyučením nástrojářem a studiem průmyslovky. Myslíš, že ti tyto praktické mimoprávní zkušenosti něco daly k tvé právnické činnosti?
Skutečně jsem vzhledem ke své pozdější celoživotní odborné orientaci začínal poněkud netradičně. Právnickou fakultu jsem totiž šel studovat až ve svých 22 letech poté, co jsem předtím absolvoval střední průmyslovou školu strojnickou, jako dříve vyučený nástrojář. Již v době této své přípravy, resp. studia, jsem subjektivně cítil příklon k humanitním oborům a když byla shodou okolností krátce před mojí maturitou znovuotevřena brněnská právnická fakulta (pocházím z Blanenska), začal jsem v roce 1971 v Brně studovat práva.
Pro moji následnou právnickou orientaci, ale i obecně pro další můj život jako takový, nebyla tato moje předchozí průprava po mém soudu zcela bez užitku. Již tato technická průprava mě cíleně vedla k řádu (se základem v tzv. technické normalizaci), a to často ještě jednoznačněji vymezovanému než v právu, k systematičnosti, požadavku na přesnost a také i k respektu ke stanovovaným pravidlům. Myslím, že takto získané základy technického myšlení mně mmo jiné také při následném právnickém studiu zřetelně ulehčily osvojovat si právní problematiku s jí příslušejícím řádem. A ve své pozdější praxi jsem se v pohledu na právo jako řád s nepominutelnou strukturou a systémem, stejně jako racionalitou, a jejich významem pro právo samotné jenom utvrdil. Navíc dnes jsme také svědky výrazného uplatnění, a rovněž i využití, techniky při realizaci práva. Technika a právo mají mnohé společné.
Jsi člověk, který spojuje praxi s teorií. Jsi profesorem správního práva a zároveň soudcem Nejvyššího správního soudu. Co považuješ za přínos při prolínání obou profesí?
Každá z těchto funkcí, resp. pozic se v praxi zpravidla uplatňuje sama o sobě. V mém případě tomu tak není. Jako soudce působím tzv. na plný úvazek, a současně s tím jako vysokoškolský učitel na úvazek částečný.
Jako pedagog jsem začínal bezprostředně po absolvování právnického studia a již tehdy jsem pociťoval potřebu kontaktu s právní praxí. Absolvoval jsem, jak na danou dobu bylo obvyklé, vícečetné několikaměsíční stáže (jmenovitě na Národním výboru města Brna a Krajském národním výboru Jihomoravského kraje) a v průběhu let jsem také působil jako přísedící soudce Městského soudu v Brně. Počínaje rokem 1991, kdy jsem získal oprávnění advokáta, jsem potom v omezeném rozsahu také vykonával advokacii. Nicméně až do roku 2003 bylo mé pracovní zaměření v rozhodující míře vědecko-pedagogické. V pozici vysokoškolského učitele bylo a je mým posláním svobodně bádat a učit.
Soudcem jsem se stal v situaci, kdy jsem měl na fakultě odučeno téměř třicet let, a musím přiznat, že práce vysokoškolského učitele se mi „dostala pod kůži“ a jsem rád, že nyní mohu svoji práci dělat ve vzájemném propojení obou dvou těchto funkcí. Kladu si dokonce otázku, kdybych měl při nástupu na soud (v roce 2003) stanovenu podmínku, že nebudu moci dále působit na vysoké škole, jestli bych nyní nacházel stejné uspokojení z práce, které pociťuji při daném souběhu. Osobně jsem navíc byl vždycky toho názoru, že každý učitel, který učí na právnické fakultě, by měl být s praxí nějakým způsobem propojen, neb učíme pro uplatnění v praxi a měli bychom vždy praxi rozumět a také vědět, jak to v dané praxi aktuálně vypadá. Práce soudce je zřetelně odlišná od práce na akademické půdě. Soudce je vázán platným právem. Soudcovské rozhodování spočívá v posuzování a hodnocení konkrétních kauz a nekončí vytvořením si právního názoru a jeho prezentací, ale je současně třeba také adekvátní argumentaci vyjádřit v přesvědčivém a zároveň neprávníkům srozumitelném textu zdůvodnění, podle něhož se rozhodnutí také převážně hodnotí. A to nutí posuzované věci daleko důkladněji promýšlet, což potom mohu ve svém případě zpětně promítat do dílu své práce vysokoškolského učitele. Přes nesporné rozdíly v obou těchto pozicích jsou tady zřetelné styčné body, poznatky z nich se vzájemně doplňují, a vážím si toho, že mohu být v průsečíku obého.
Byl jsi členem Legislativní rady vlády. Co považuješ za slabá místa při dnešní tvorbě práva?
Toto je myslím otázka, kterou by zřejmě bylo vhodnější položit a odpovídat vždy ve spojení s konkrétním legislativním aktem. Myslím, že i dnes máme některé zákony a další právní předpisy velmi dobré, jiné jen dobré, ale některé také i tzv. slabší.
Tvorba práva má svým posláním a účelem nepochybně reflektovat potřeby ve společnosti. Problémem vždy je dané potřeby dobře postihnout. Další stránkou legislativy je potom způsob a míra podrobností vždy dané úpravy. Její výstižnost, přehlednost a srozumitelnost.
Pokud bych měl zjednodušeně zobecnit to, co vnímám jako současný projev přinejmenším náznaků určitého trendu při dnešní tvorbě práva, potom jsem toho názoru, že právní úprava v poslední době na můj vkus poněkud příliš bobtná a do značné míry již z tohoto důvodu se její výstižnost, přehlednost a srozumitelnost (sice převážně poznenáhlu, ale přesto a jistě) snižuje. To potom nutí praxi právní úpravu daleko podrobněji doprovázet judikaturou, stejně jako i nejrůznějšími dalšími výklady, což potom vlastní psané právo obklopuje taktéž ne vždy zcela jednoznačně čitelným prostředím. Větší množství a objem předpisů a judikatury samy o sobě přitom zcela jistě ještě neznamenají více spravedlnosti. Rozhodující v právní úpravě po mém soudu je, kromě adekvátnosti zvolených řešení, její transparentnost a spolehlivost. Psané právo, a to i ve spojení s judikaturou, by podle mne nemělo působit dojmem těžce proniknutelného houští, nýbrž dojmem transparentně vnímatelných spolehlivých ukazatelů, jako na dobře značených turistických stezkách.
Jsi dlouholetým pedagogem. Změnil se přístup dnešních studentů ke studiu ve srovnání s dřívější dobou?
Jistě, přístup studentů se mění, tak jak se mění doba a jak se mění generace a jejich přístup k životu. Pro pohled na studenty je zřejmě hlavním měřítkem jejich zájem o studium a míra odpovědnosti k jejich studijním povinnostem. I mezi studenty lze přirozeně diferencovat.
Pominu-li trvale diskutovaný problém, zda by neměl být přísnější výběr při přijímání ke studiu, či přísnější posuzovaní studijních schopností v počátečních letech studia, potom jsem toho názoru, že mezi dnešními studenty postupně přibývá těch (i když jich pořád není většina), kteří projevují vyšší než průměrný zájem a mají nadprůměrné studijní výsledky.
Celkově je dnešní generace studentů také sebevědomější, jazykově podstatně lépe vybavená než jejich předchůdci a u těch studentů, kteří chtějí a aktivněji využívají nabízejících se stále kvalifikovanějších studijních možností (výběrové formy výuky, studentské vědecké konference, zahraniční studijní pobyty, publikační odborná činnost studentů, apod.), lze myslím hovořit i o jejich velmi dobrých odborných předpokladech pro uplatnění v praxi.
Naproti tomu řada studentů spíše upadá do průměru či podprůměru, podléhá pohodlí a pohodlnosti, spoléhá na to, že s minimem úsilí studiem nějak projde, a svojí osobní odpovědností za výsledky studia se nenechává zneklidňovat. Vzhledem k tomu, že osobním založením jsem spíše optimista, věřím, že časem se i v tomto směru situace zlepší.
Vedle tradičních právnických fakult v Brně a Praze vznikly v 90. letech 20. století další fakulty jen v Olomouci a Plzni. Jaký máš názor na možnost vzniku nových právnických fakult, ať již na veřejných vysokých školách, nebo soukromých?
Jak z položené otázky vyplývá, v současné době působí na území České republiky celkem čtyři právnické fakulty v režimu veřejných vysokých škol a dále také několik soukromých právnických fakult či soukromých právnických vysokých škol.
Pokud jde o v otázce výslovně zmiňované právnické fakulty veřejných vysokých škol, myslím, že svým zřízením doplnily počet právnických fakult veřejných vysokých škol na horní únosnou hranici a je jenom na nich, jakou budou nadále mezi ostatními právnickými fakultami zaujímat pozici a jak i do budoucna obstojí. Přitom myslím, že v aktuální současnosti tyto fakulty dělají vše pro to, aby obstály důstojně. To po mém soudu výslovně platí, vzdor peripetiím z posledního období, i o fakultě plzeňské, kde si nemohu odpustit poznámku, že medializované problémy (do jejichž podstaty však detailně nevidím) zřejmě mohly a také měly být důsledněji řešeny již dříve, a to především a více na půdě fakulty či školy, než na celorepublikové mediální scéně, čehož jsme byli svědky. Zpětný pohled ukazuje, že dnešní stav nemá vítěz, a poraženými jsou především plzeňští studenti a absolventi, doplácející na mediální dehonestaci fakulty. Jsem toho názoru, že toto se však dalo již při prvních medializovaných signálech do značné míry předvídat.
Když se hovoří o soukromých právnických fakultách, či soukromých právnických vysokých školách, obvykle v neseném podtónu cítím vždy určitý despekt. Já osobně to tak však obecně nevnímám a jsem toho názoru, že tyto fakulty či školy není důvodu apriorně podceňovat, a to tím spíše, že chtějí-li se prosadit, musí obstát v konkurenci právě s právnickými fakultami veřejných vysokých škol. A toho jsou si většinou velmi dobře vědomy. Jejich případný další početní nárůst je však podle mne již dnes u nás determinován absorpční schopností uplatnitelnosti absolventů právnického studia na trhu práce a služeb.
To znamená, že jak u právnických fakult veřejných vysokých škol, tak u soukromých právnických fakult či soukromých právnických vysokých škol u nás, myslím, již příliš další prostor pro jejich kvantitativní nárůst není, a na pořadu dne je toliko „již jen“ zkvalitňování jejich činnosti, a to především za využívání možností vzájemných kontaktů a vzájemné kooperační i konkurenční součinnosti, včetně kontaktů a součinnosti mezi veřejnou a soukromou vysokoškolskou sférou (dnes někdy provázených nemístným ostychem).
Brněnská právnická fakulta je hodnocena jako nejlepší ve státě. Co považuješ za hlavní příčiny tohoto příznivého náhledu na brněnskou fakultu?
To je momentální stav a brněnskou právnickou fakultu to nejen zdobí, ale také zavazuje. A fakulta také musí dělat vše pro to, aby si toto postavení udržela, a v těžké konkurenci o ně brzy nepřišla. Příčiny či důvody tohoto pozitivního stavu vidím především v tom, že fakulta v posledních letech personálně vyzrála, vyrostlo a působí na ní řada odborných osobností, přičemž myslím momentálně není oboru, který by neměl na brněnské právnické fakultě přinejmenším republikově, popř. i mezinárodně, alespoň jednu, zpravidla však více, výrazně uznávaných odborných osobností.
Tomu koresponduje také skutečnost (což je v jistém smyslu rozhodující), že četní absolventi brněnské právnické fakulty se velmi dobře uplatňují v praxi, a dělají jí dobré jméno. O tom mj. svědčí i to, že ve vrcholných právních institucích se sídlem v Brně (v situaci, kdy je Brno republikovým centrem justice) působí převážně právě absolventi brněnské právnické fakulty.
Mají správní soudci zájem o další vzdělávání a využívají spíše Justiční akademii či jiné možnosti?
Podle mých poznatků mají správní soudci o další vzdělávání zájem přiměřený, a v rámci organizovaného či nabízeného vzdělávání využívají především Justiční akademii, která v řadě případů pořádá svoje akce mimo jiné také ve spolupráci s Nejvyšším správním soudem.
Vzhledem k tomu, že mám ke vzdělávání blízký vztah, mám a dovolím si dále vyjádřit také svůj subjektivní pocit, a to, že vzdělávání soudců by měl být dáván větší reálný prostor. Z osobní zkušenosti vím, že soudce musí mnohdy řešit složitou volbu, zda se přihlásit na zajímavý a potřebný vzdělávací seminář, nebo zda nikam nechodit a v dané době raději věnovat pozornost napadeným věcem a spíše „umazat“ jednu či dvě „čárky“ z „čekajícího“ nápadu. A pokud se přesto soudce na vzdělávací akci přihlásí, provází jej potom zpravidla provinilý pocit, že musí vzděláváním „ztracený“ čas co nejrychleji nadpracovat, aby se to neprojevilo na jeho aktuálním výkonu nižším počtem vyřízených věcí, a v důsledku toho i možným faktickým prohloubením relativního zůstatku věcí nevyřízených.
Jak na Nejvyšším správním soudě využíváš asistenty soudce?
Asistenty vnímám jako své kolegy, kteří se významně podílejí na objemu mé práce a tím i na činnosti našeho soudu jako celku. Musím říci, že osobně mám velmi kvalitní asistenty, což asi platí i o většině ostatních asistentů soudců na našem soudu, a to mi také umožňuje se na ně výrazně spoléhat v úkolech, které plní.
Náplň práce asistentů soudce je dílem dána zákonnou úpravou, a v podmínkách našeho soudu dále též interními předpisy. V lehčím tónu vyjádřeno, mi moji asistenti při mé práci skutečně „asistují“, a nikoliv jen „asi (někde) stojí“.
Z osobních zkušeností to vidím tak, že působení asistentů výrazně přispívá ke zreálnění časové dimenze soudního rozhodování. Jako soudce jsem v roce 2003 začínal bez asistentů, po určité době jsem měl k dispozici jednoho asistenta, a dnes mám asistenty dva. To se také adekvátně průběžně promítalo do počtu mých neskončených věcí, který se adekvátně tomu průběžně snižoval. Dnešní početní stav asistentů na jednoho soudce u nás považuji při stávajícím průběžném nápadu nových věcí u našeho soudu za adekvátní, a také za umožňující i určitou relativně spolehlivou časovou předvídatelnost stran odhadu časového horizontu skončení jednotlivých rozhodovaných věcí.
Funkci asistentů soudců rozhodně podporuji, a myslím, že je to dobrá cesta k tomu, jak vhodně strukturovat práci při soudním rozhodování a souvisejících i zpracovatelských úkonech ve spojení nejen s přípravou rozhodování ve věci, ale stejně tak i s přípravou a vypracováním podrobných odůvodnění rozhodnutí. Asistenti soudců podle mého názoru do personálního „sestavu“ soudů patří, a to nejen proto, že soudcům asistují, čímž se práce soudců a soudů jako celku zefektivňuje, ale i proto, že se asistenti touto formou taktéž velice efektivně (alternativně k „justičním čekatelům“) připravují jako „soudcovský dorost“.