20.6.2011 Lidové noviny str. 25 Právo & justice
Soudnictví, vězeňství
Debata tří právníků o tom, co smí odboráři, co smí vláda a co smí soud
Ke stávce dopravních odborů i k předběžným opatřením městského soudu probíhala celý týden debata na blogu Jiné právo. Se souhlasem autorů i správců blogu přetiskujeme příspěvky ředitele Justiční akademie Jana Petrova, soudce Nejvyššího správního soudu Zdeňka Kühna a profesora občanského práva Iva Telce. Jan Petrov: Stávka má být proti změnám důchodového systému, za stravenky, proti změně DPH a nadstandardu ve zdravotnictví. Nepřipouštějí zákony stávku jen pro případ neuzavření kolektivní smlouvy? Nejedná se o nezákonnou stávku podle zákona o kolektivním vyjednávání? Zakládá článek 27 odstavec 4 Listiny – právo na stávku za podmínek stanovených zákonem – oprávnění nejen odmítnout pracovat, ale i porušovat jiné než pracovněprávní zákony? Může policie nečinně přihlížet zablokování silnic? Mají odboráři povolení k jejich zvláštnímu užívání? Obsazení louky při CzechTeku ano, a obsazení D1 ne? Je tu obava, že policie by namísto zásahu kolaborovala s demonstranty? Neřekne nám stávka o povaze práva více než celé akademické spisy?Kdo schvaluje nezákonné blokování silnic, protože se mu nelíbí vláda, škodí České republice tak jako ten, kdo schvaluje házení vajíček, protože se mu nelíbí Paroubek.
Zdeněk Kühn: Zákon o kolektivním vyjednávání nikoliv náhodou hovoří o nezákonnosti stávky podle tohoto zákona. Názor, že jiná stávka (například politická) není v České republice možná, je protiústavní a již dávno vyvrácený. Stávky a demonstrace jsou běžnou součástí demokratického právního státu, jakkoli to může být nepříjemné. Lapsus Nejvyššího soudu Jan Petrov: Pokud jsem podle pracovní smlouvy zavázán pracovat, pak potřebuji určitý právní důvod pro to, abych do práce nemusel přijít. Mohou zaměstnaní advokáti jít místo práce stávkovat proti povinnosti nosit taláry – a zaměstnavatel jim to musí tolerovat?
Připouštím, že článek 27 Listiny lze vyložit, jak se komu zachce. Dále přiznávám, že jde o věc mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem: nic mi do ní není. Jak si ale může někdo dovolit blokovat D1? Chápu, že když je demonstrace na Václaváku, nedá se jezdit po Václaváku. Nerozumím ale, jak lze připustit jednání demonstrantů, jehož hlavním účelem je jiné obtěžovat. Až vydá Nejvyšší správní soud rozhodnutí, které se mi nebude líbit, můžu zaparkovat dvě auta na 110. kilometru D1?
Jde mi o dodržování pravidel – tedy aby na toho, kdo zablokuje D1, nastoupila policie s pokutovým blokem. Účastníci CzechTeku nejspíš tenkrát udělali chybu, měli svůj happening pojmout jako demonstraci. Pak by mohli cokoli.
Zdeněk Kühn: O legálnosti stávky není žádných pochyb, je to věc již dávno judikatorně vyřešená, navíc je na tom shoda právní doktríny (takto jsem se alespoň tuto věc učil už v polovině 90. let na fakultě).
Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 2489/2000 z 22. ledna 2002: „Zákonné podmínky pro uplatnění práva na stávku jsou upraveny toliko v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. To však neznamená, že právo na stávku lze v České republice uplatňovat pouze v mezích citovaného zákona. Nelze přehlédnout, že ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co mu není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. (...) Upravujeli zákon pravidla stávky jen v případech stávky v souvislosti s kolektivním vyjednáváním, plyne z toho závěr, že jiného omezení práva na stávku v českém právním řádu není. Platí tedy, že právo na stávku je zaručeno (článek 27 odst. 4 Listiny), aniž by (s výjimkou stávek v souvislosti s kolektivním vyjednáváním) bylo v souladu s ústavními principy omezeno.“ Jan Petrov: Nejvyšší soud použil čl. 2 odst. 3 Listiny nesmyslně. Zákon přece ukládá zaměstnanci jít do práce a ukládá každému neblokovat dálnici. Nejvyšší soud minul terč: jde o to, zda lze článek 27 aplikovat přímo, a pokud ano, za jakých podmínek. Zákony platí, dokud někdo nezakřičí: „Stávka“?
Nejvyšší soud uvádí, že „stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou k ústupkům přimět, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům) stávkujících osob“. Jinými slovy: není jednoznačné, že pojem stávka musí být vyložen tak, že zahrnuje i stávku politickou, která nesměřuje proti zaměstnavateli. Zdeněk Kühn: Souhlasím, že v argumentaci Nejvyššího soudu je lapsus. Slabé dovolení podle principu „co není zakázáno, je dovoleno“ vskutku nemůže řešit problémy typu nároků zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Vtip je samozřejmě v přímé aplikaci Listiny za situace neexistence obecného zákona (už na sklonku 90. let takto psal například profesor Klokočka).
Za problémy mohou do značné míry politici, kteří za dvacet let nebyli s to stávku legislativně upravit a nechali vše v rovině přímé aplikace Listiny se všemi nejasnostmi a pochybnosti.
Po zásahu soudu: a co teď?
Ivo Telec: Ačkoli se mi obě předběžná soudní opatření osobně hodí (mám jet zítra ráno do Prahy), nevím, jaké subjektivní soukromé právo státu je ohroženo.
V úvahu by mohlo podle občanského zákoníku přicházet předstižné právo státu proti hrozící škodě na státním majetku včetně hrozícího ušlého zisku státu za dobu demonstrace. To ale není ušlým ziskem ve smyslu soukromého práva. Alespoň tak se to nikdy nebralo. Pokud by tomu tak mělo být, znamenalo by to docela radikální změnu právního myšlení u nás.
Soud si přece musí alespoň „předběžně“ posoudit, zda se jedná o „zjevně“ způsobilé účastníky a zda se „zjevně“ jedná o civilní řízení. Podle soudkyně Stamidisové je aktivní legitimace státu dána kompetencí ministerstva financí, neboť stávka směřuje proti jím navrhovaným legislativním změnám...
Obě předběžná opatření jsou buď mimořádně právně popletená (a pak se vtírá otázka, zda a nakolik chtěli oba soudci „vyhovět“ očekávání vlády), anebo jsou mimořádně právně progresivní tak, že změní celé české a středoevropské právní myšlení a budou léta citována v každé učebnici práva.
Zdeněk Kühn: Také sdílím pochyby nad některými aspekty právního posouzení: kardinální je otázka aktivní procesní legitimace, kdy vláda jedná v podstatě jako žalobce ve veřejném zájmu. Ale rozhodnutí soudu se musí respektovat.
Ivo Telec: Obě civilní rozhodnutí jsou samozřejmě vykonatelná, tedy i včetně hrozby postihu za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Být hodně právně asertivní, jednal bych jménem státu možná také tak. Problém vidím v tom, že oba soudci na tah státu „skočili“. A to je právní otázka.
Návrh státu, jednajícího ministerstvem financí, se jeví jako návrh v obecném zájmu. Takový návrh (a žaloba) však není podle českého práva přípustný. Žaloby v obecném zájmu jsou u nás dovoleny jen výjimečně v některých věcech ochrany před nekalou soutěží, práv průmyslových a práva spotřebitelského. Jinak jsou zakázány – oproti některým jiným státům, kde jsou výrazně širší a zcela běžné. O to více se proto divím, že (podle všeho) návrhu v obecném zájmu bylo soudci vyhověno. V tom spatřuji „právní převrat“.
Pokračování na straně
Dokončení ze strany 25
Zdeněk Kühn: Omezit stávku nějakou lhůtou na oznámení (tedy aplikace zákona o kolektivním vyjednávání per analogiam) je podle mne v souladu s judikaturou Ústavního soudu (ten v podstatě ponechal vývoj právní úpravy stávky soudcovskému právu).
Třídenní lhůta může být v souladu s obecnou prevenční povinností minimalizovat škody. Pro odbory to muselo být značně překvapivé, protože si nejsem vědom žádného judikátu, který by to kdy řekl.
Spletli si politiku s právem?
Ivo Telec: Jako občana mě mírně právně „mrazí“, s jakou lehkostí se oba soudci povznesli nad to, zda státu je vůbec dovoleno podat takovýto návrh. Stát si možná byl vědom těchto právních pochyb, ale přesto to zkusil, protože nic netratí.
Soudci v jiných případech velmi, velmi bedlivě hlídají žalobní legitimaci, protože si tím uspoří práci. Jestliže vyhověli státu, i přes právní pochyby, vyhoví mu i kdykoli jindy? Třeba až se to bude týkat nás osobně? V tom spatřuji občanský rozměr celého případu.
Jan Petrov: Městský soud v Praze právo na stávku „zveřejnoprávnil“, tedy normoval právo na stávku pro případ nedohody mezi vládou a odbory. To mi připadá celkem ostré: zaměstnanci by mohli zaměstnavateli odepřít práci jen proto, že vláda cosi učinila či neučinila, nad čímž ale nemá zaměstnavatel kontrolu. (Proč by nemohli odboráři demonstrovat o víkendu, že...)
Zatím se zdá, že v českém právu působí přímá aplikace článku 27 odst. 4 Listiny jako vetřelec – nevíte, kdy vás může přepadnout, nevíte, co vám může provést, jen tušíte, že žádná pracovněprávní dohoda si před ním nemůže být jistá.
Shrňme:( i) Soudy přímo aplikují čl. 27 odst. 4 Listiny. (ii) Tento článek však lze aplikovat jen za podmínek a v mezích zákona. (iii) Není tu jednoznačný výrok ÚS, že zákonodárce selhal, upravil-li právo na stávku jen v zákoně o kolektivním vyjednávání. (iv) Ex post tu vzniká zcela nepředvídatelné „obecné právo stávkové“, s potenciálem suspendovat různé části našeho právního řádu a významně zasáhnout do právní jistoty osob. Pak už není zcela vyloučeno, aby obecné soudy tento přístup „můžu si dělat, co chci“ rozšířily i tím směrem, že přiznají státu aktivní legitimaci. Ivo Telec: Škody obecních dopravních podniků či soukromých dopravců apod. nejsou škodami České republiky (coby navrhovatele). Jak už jsem psal, stát může zaznamenat například pokles výnosů daně z přidané hodnoty za dobu demonstrace. Ale to nemá se soukromým právem a civilním rozhodnutím pranic společného. Kladu si proto otázky:
1. Spletli si soudci Stamidisová a Valehrach veřejné právo se soukromým? Politiku s právem?
2. Zda vzali v úvahu (u nás takto) nedovolenou žalobu v obecném zájmu v civilním sporu?
3. Zda pouze, víceméně, opsali návrh České republiky, zpracovaný asi (jak tomu bývá) podle pracovního příkazu právníky ministerstva financí?
4. Zda svými občanskoprávními rozhodnutími projevili svůj osobní názor na politické věci veřejné?
Ačkoli část vlády může mít mé politické sympatie a její reformní snaze rozumím, dobře si pamatuji dobu, kdy stát chtěl vše ovládat a vše podřídit „vůli dělnické třídy“.
Případ vstoupí do výuky práva na českých vysokých školách.
Dva soudci, kteří ovlivnili zemi Jan Petrov: Vážený pane profesore, nemohu vyloučit, že stát byl se soudci předem domluvený nebo že dokonce soud dal jen razítko na předem připravené rozsudky, které mu ministerstvo financí předložilo. Ale: nevím. A pokud nevím, měl bych vycházet z předpokladu poctivého jednání soudu.
Dokola pročítat občanský soudní řád mi připadá poněkud úzkoprsé. Soud neprojednával běžnou civilní kauzu, nýbrž přímo aplikoval článek 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dost možná soud analogicky vyšel z § 21 zákona o kolektivním vyjednávání: „Zaměstnavatel (může) podat návrh na určení nezákonnosti stávky ke krajskému soudu, v jehož obvodu má sídlo odborová organizace, proti níž tento návrh směřuje; návrh nemá odkladný účinek.“ Nelze analogicky konstruovat, že vláda má vůči odborům aktivní legitimaci proti „politické“ stávce?
Osobně bych upřednostnil, aby městský soud vyslovil, že stát nemá se stávkou co do činění, a tedy nemůže být ani legitimován. Ivo Telec: Vážený pane kolego, plně beru v úvahu, co jste napsal (a myslím, že zásadně správně).
Otázka aktivní legitimace České republiky v civilním sporu ale snad musí soud na první pohled „trknout“. (Každý advokát si tyto otázky běžně klade.) A to alespoň tak „trknout“, že se s touto právní otázkou krátce vypořádám v odůvodnění civilního předběžného opatření.
Nejde totiž o žádnou bagatelní záležitost, která nakonec někdy po letech „nějak dopadne“. Dva soudci nalézacího soudu – a mohlo by se jednat i o jen jednoho soudce – podstatnou měrou ovlivnili chod celé země a jejího obyvatelstva.
Jan Petrov: Co se týká obou soudců, připadá mi, že nevíme, zda jednali dle svého upřímného právního přesvědčení. Pokud ano, nekamenoval bych je. A to i pokud s rozhodnutím nesouhlasíme nebo nám připadá vadné. Vydat ještě podivuhodnější rozhodnutí se přece občas zdaří i soudům vyšší instance.
Ono je také těžší jako soudce včas vyřídit nemalé množství případů než se jako akademik zabývat po vcelku neomezenou dobu problémy zvolenými dle vlastního uvážení... Myšleno bez jakékoli ironie či kritiky akademie.
***
Jde mi o dodržení pravidel. Proto chci, aby na toho, kdo zablokuje D1, nastoupila policie s pokutovým blokem. Kladu si otázku, zda soudci Valehrach a Stamidisová svými rozhodnutími projevili svůj osobní názor na politické věci veřejné