Soud dal za pravdu Pirátům

13.3.2012    lupa.cz    str. 0   
Jiří Peterka    Soudnictví, vězeňství    
zkrácený výňatek z článku

Nejvyšší správní soud potvrdil, že díky fikci podpisu lze podat žalobu skrze datovou schránku i bez elektronického podpisu. Současně se ale opřel do některých mýtů a pověr, které kolem fikce podpisu panují již od spuštění datových schránek.

V srpnu loňského roku jsem zde na Lupě psal o tom, jak Piráti neuspěli u Městského soudu v Praze s žalobou na ministerstvo financí. Ten ji odmítl s poukazem na to, že nebyla řádně podepsána. Přesněji: že byla doručena v elektronické formě bez (uznávaného) elektronického podpisu, a v zákonné lhůtě nebyla doplněna písemným podáním shodného obsahu.

Následovala kasační stížnost na tento postup Městského soudu, argumentující tím, že žaloba podávaná skrze datové schránky nemusí být podepsána (opatřena uznávaným elektronickým podpisem), protože se na ni vztahuje tzv. fikce podpisu. Podle ní je takovéto podání, činěné skrze datovou schránku, považováno za písemné a podepsané.

Jak jsem nadhodil v závěru svého předchozího článku ze srpna loňského roku, Městský soud v Praze si možná ani nevšiml, či nedostal informaci o tom, že žaloba byla podána skrze datovou schránku – a proto na ni nevztáhl fikci podpisu. Pravdou je, že v jeho rozhodnutí není datová schránka zmíněna.

Kasační stížnost řešil následně Nejvyšší správní soud a uznal její oprávněnost: ve svém rozsudku potvrdil, že v daném případě se fikce podpisu uplatňuje, takže žaloba skutečně nemusela být podepsána. Proto Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrátil mu celou věc k novému projednání.

Současně se Nejvyšší správní soud ve své rozsudku vyjádřil i k tomu, jak vlastně fikce podpisu funguje a jak může být aplikována. Tím odpověděl alespoň na část otázek, které kolem fikce podpisu panují již od spuštění datových schránek, a zatím se nijak neřešily.

Rozeberme si proto podrobněji, o jaké otázky vlastně jde, a co a jak k nim Nejvyšší správní soud řekl. I proto, že jeho rozhodnutí má formu judikatury, kterou by se ve své praxi měly řídit všechny soudy.

Co je fikce podpisu?

Začněme tím, co vlastně je ona „fikce podpisu“, o které je zde řeč: jedná se o ustanovení §18/2 zákona č. 300/2008 Sb., které zní následovně:

Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.

Oprávněná vs. pověřená osoba

Oprávněnou osobou je ten, komu je schránka zřízena. Jde-li o datovou schránku fyzické osoby či podnikající fyzické osoby, je oprávněnou osobou přímo ta fyzická osoba, které byla schránka zřízena.

Rozvod skrze datovou schránku

Představme si třeba datovou schránku fyzické osoby (pana M.), který dal právo přístupu k ní i své manželce (paní M.), včetně práva odesílat datové zprávy.


Je třeba rozlišovat odesilatele?

Jinou zajímavou otázkou kolem fikce podpisu, kterou se Nejvyšší soud v popisovaném rozsudku již zabýval, je otázka toho, zda je potřeba nějak rozlišovat, kdo byl skutečným odesilatelem datové zprávy.

Generální plná moc pro pracovníky podatelny?

Aby to nebylo tak jednoduché, připomeňme si, že odesilatelem datové zprávy nemusí být jen osoba oprávněná, ale také osoba pověřená. Tedy například pracovník či pracovnice podatelny. Pak se ale znovu nabízí stejná otázka: čí podpis se má doplnit skrze fikci podpisu? Má to být podpis této pouze pověřené, a nikoli oprávněné osoby? Nebo je to jedno a nezáleží na tom?


Lze poznat, kdo je skutečným odesilatelem datové zprávy?

I když z rozsudku Nejvyššího správního osudu není zcela zřejmé, jaké pověření by mělo být zapotřebí, jedno se zdá být jasné a zřejmé: že je třeba se zabývat tím, kdo je odesilatelem datové zprávy. Minimálně na úrovni toho, zda jde o osobu oprávněnou (typicky: jednatele, statutárního zástupce), nebo pověřenou (např. paní z podatelny).

Umožňují ale datové schránky takovéto rozlišení?

Odpověď je taková, že od jisté doby ano: někdy před rokem si datové schránky v tichosti pořídily novou funkcionalitu, která právě toto řeší, ovšem na dobrovolné bázi: odesilatel může nechat přidat do odesílané zprávy jednoznačnou identifikaci sebe sama jako odesilatele.

V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě zkoumal, kdo podal prostřednictvím datové schránky předmětnou žalobu. Z obsahu spisu ani z údajů zaznamenaných v identifikátoru nevyplývá, že by tento úkon činila jiná fyzická osoba než ta, pro kterou byla datová schránka zřízena. Zdejší soud proto vycházel z toho, že žalobu podala přímo osoba oprávněná. S ohledem na učiněné závěry je tedy třeba považovat žalobu za písemný a podepsaný úkon

P.S. Problematika, popisovaná v tom článku, čerpá z obsahu seminářů Justiční akademie s názvem „Elektronické dokumenty a jejich posuzování v soudní praxi“, které autor vede společně s Mgr. Janem Podaným, soudcem Okresního soudu v Kladně.